Čtyřiatřicet

Je mi čtyřiatřicet. To je o čtyři roky víc, než jsem si říkala ještě tak před deseti lety, že se vůbec dožiju. Je zvláštní, jak mapuju to své uvědomování pozvolného proměňování postojů. Řekla bych, že je to jako mít neustále vedle sebe sama sebu v určité metapodobě. Něco žiju, a zároveň se na to svoje žití dívám dalšíma očima. 

Zrak je pro mě, jak jsem zjistila v uplynulém roce, opravdu primární smysl. Na posledním výcvikovém modulu online jsme se zabývali slovníkem klienta, a zaměřovali se právě na to, s jakým smyslem jsou jeho výroky spojené. Za mě je to jednoznačně zrak, ale naštěstí když o něj dočasně přijdu (dobrovolně, při různých technikách a cvičeních, anebo jen tak pro potěchu nitra a relax), neobjevuje se žádná úzkost ani obava, naopak si užívám, jak se ostatní začínají jitřit. Přestože se smyslovým vnímáním zabývám dlouhodobě, chci v nadcházejícím období zaměřit pozornost právě na práci s mluvou klienta. Chci se začít více zaměřovat právě na ty podněty, které se zrakem NEsouvisí. Dost přemýšlím nad tím, že v pozici pracovníka máme sami nějakou smyslovou/percepční preferenci, a zaměřujeme se tedy automaticky právě na ty podněty, které s ní souvisí. Přitom nám může uniknout některý další podnět, který je důležitý pro klienta. A velmi podobně to vidím i u běžných nepracovních mezilidských vztahů. Přirozeně si lépe všímáme a automaticky lépe reagujeme na ty informace/podněty, které rezonují s naším vnitřním nastavením. Zároveň právě tím zmenšujeme naše možnosti, nebo se dokonce brzdíme či si vytváříme nevědomky překážky nejen při komunikaci, ale při všeobecném fungování.

Mezilidské vztahy byly hlavní "červenou nitkou" uplynulého roku. Popravdě jsem si už někdy na podzim 2020 slíbila, že nebudu tolik srovnávat svoje "dříve a teď ", ale že se budu snažit více prožívat a být, než analyzovat a bádat. Konečně (konečně ve třiceti čtyřech letech!!!) se zase objevuje něco jako "můžu prostě být a je to OK". Cítím se docela rozkoukaně v tom všem novém, o čem jsem dlouhé roky vůbec neuvažovala jako o reálně dosažitelném. 

Oproti některým dalším lidem v mém věku působím stále dost mladistvě (hlavně oblečení, vlasy, chůze a taky způsob sebeprezentace, jde-li o nějako oficiální akci), a myslím že mi to zůstane i do budoucna. Navzdory tomu se tělesně cítím stále hodně staře a vyčerpaně, ale beru to jako přechodný stav, který půjde zlepšit/vyhojit. Díky vědomé práci s tímto tématem jsem se od loňska dokázala posunout od teorie k praxi, a i když je to hnus a fuj, tak si zpracovávám fyzické prožitky z minulosti tak, aby  neomezovaly mé mezilidské vztahy v přítomnosti a budoucnosti. A když to píšu, cítím potřebu pochválit se za to, že si neříkám zda je to pozdě.

Když se dívám za sebe, na svůj život, tak vím, že mnoho lidí zvládlo mnohem víc, má za sebou větší kariérní postup nebo životních úspěchů, než bych si u sebe dokázala představit. Z hlediska kvality se ale nemám za co stydět. Začíná se totiž konečně úročit koncentrace na život, a začínají se rýsovat věci, které bych opravdu chtěla zažít, udělat, žít. Zjistila jsem to přitom zcela nečekaně, během jednoho normálního přemítání o tom, zda bych mohla právě teď přestat být. 

Občas to mám, a myslím že to nezmizí nikdy, to moje soukromé přemýšlení o tom, jestli bych si mohla s klidem dovolit odejít ze života.

Odpověď byla jasné NE,  což mne opravdu překvapilo, protože s takovou razancí jsem si odpověděla naposledy asi v době, když jsem si uvědomila že mě PPP neovládá. Teď mi k tomu začaly vyskakovat myšlenky na to, že chci vidět dceru v dospělosti, těším se na to, až se v létě stanu tetou (ano, moje sestra čeká první dítě :) ), chci dceři našetřit více peněz, chci trávit více času pohromadě jako rodina, chci vidět chráněnku maturovat, chci zažít chvíli, kdy se téměř rok trvající platonický a na dálku udržovaný vztah se ženou promění do reálného vztahu a zažít si, že to může takhle fungovat dohromady a v harmonii se vším ostatním, chci s Honzou dělat muziku, chci zažít proměnu dětského pokoje do studentského a taky proměnu obýváku do dětského pokoje pro další děti, chci mít svatbu, chci se rozvíjet, chci cestovat...a všechno to chci od srdce a ne proto, že "bych měla chtít". Mám nejlepšího partnera, skvělou dceru, rozumného otce dcery, několik opravdu blízkých přátel bez ohledu na kilometry, inspirativní skoropřítelkyni a kvalitního terapeuta. To vše už v dost stabilní rovině na to, abych mohla zvládnout dotáhnout ty zbytky sraček z minulosti ke zdárnému konci, aniž bych se ochuzovala o samotné užívání si života.

A v tom všem z toho vystupuje to dozrávání. Ve svých třiceti čtyřech letech jsem dozrála (znovu) k tomu, že pracovní život není nadřazen tomu osobnímu, a to v celistvém svém vyznění. Jakoby doznívala životní etapa, ve které je práce mou vizitkou. Když to ze mě na jednom sezení v letošním roce vypadlo u terapeuta, pocítila jsem, jako by někde uvnitř mne vytáhl špunt z plného umyvadla. Práce může být příjemným zúročením kompetencí, ale nedá se na ní postavit pocit jistoty a kvality života. Jestli jednou bude nějaký můj odkaz v tištěné podobě, tohle budu citovat jako největší moudro Kristových let. 

Tuhle symboliku - Kristova léta - vnímám dost silně. Ježíš Kristus ve svých třiceti třech letech zemřel, doslova jej zavraždili pro neuchopitelnost jeho poslání. 

Nikdy jsem se vyloženě nesrovnávala s někým, jako je Ježíš, ale velmi dobře si pamatuju svoje mučednické tendence v dětství, v pubertě a i v dospělosti. Zažila jsem nespočet situací, kdy jsem byla vyloučena právě kvůli jakési "odlišnosti", která vyvolávala pocit nebezpečí, a vždycky jsem si zranění z takových situací foukala s myšlenkou na to, že mě lidi lynčují neprávem.  Když jsme první rok na výcviku hráli hru, při které jsme měli spontánně označit někoho ze skupiny jako své ohrožení, vůbec jsem se nedivila tomu, kolik prstů na mě padlo. Naštěstí totiž už několik let vím, že to je přirozené, protože se dívám, ať už vědomě nebo nevědomě, a lidi na to nejsou moc zvyklí. 

Hrozně moc jsem si přála Kristův rok (čili 33. -34. rok života) nezemřít ani nepromarnit, ale prožít tak, abych si mohla další narozeniny říct "jsem dál", "něco je už za mnou", "do tohohle jsem dorostla". Hrozně moc jsem si přála prožít tento rok tak, abych se cítila dobře s Bohem i se sebou, a i s lidmi okolo. Možná pro mě je tenhle rok i jakýmsi mezníkem dospělosti. 

Velkým mezníkem je i původně Vánoční dárek od  Aničky z Lesního klubíku, který mi dala za svou rodinu na Slunovratu 2017, a který stál na začátku celého tohohle experimentálního projektu. Byla to doba, kdy mi v důsledku vnitřní neradosti ze života červené krvinky klesly na neúnosnou mez, a já se rozhodla i přes to nejít do léčby, ale zkusit to se svým tělem sama. Píšu zkusit to se svým tělem, ale nebylo to moc jednoznačné rozhodnutí. Spíše se jednalo o argument proti aktivní pomoci zvenčí (léčba), protože mě uvnitř hodně volal klidný hlas smrti.

Po všech těch pubertálních i pozdějších myšlenkách na sebevraždu nebo nedožití se víc jak třiceti let nebylo snadné odmítnout vidinu smrti přirozené, dokonce i s dostatečným časovým horizontem na to stihnout zařídit vše potřebné a připravit i nejbližší. 

Když jsem v roce 2017 zakládala tento projekt "Vypij svůj Adventní čaj Kristýno" na webnode, bylo to ve mě 50 na 50, zda se do 2021 dopíšu, anebo nedopíšu. Každopádně jsem věděla, že na blog.cz tohle rozjíždět nemůžu, protože tam mám sledovače a tohle je už jiný level. A že to bude zrovna rok 2021, rozhodl jeden spíše náhodný pohled na krabičku čaje. 

Pamatuju si to, jako by to bylo včera: 

stojím v Hořo v kuchyni, piju jeden ze svých řepových koktejlů a vybaluju dárky z tašky. Když dojde na dárek od Aničky, koukám se, do kdy čaj platí, protože Advent je už skoro pryč, za pár dní je Štědrý den. A hele, expiračka na moje narozeniny 2021! Nejdřív čaj položím mezi ostatní, ale něco ve mě začíná pracovat. Ještě ten večer si krabičku otvírám a přemýšlím, zda to může být nějaké znamení, že si čaj mohu vypít až do roku 2021. Přemýšlím o tom celý další den. Fyzicky mi není moc dobře, doktorka furt prudí s léky, jídlem, poruchou příjmu potravy (kterou jí opakovaně říkám, že už dlouho nemám) a straší transfuzema. Expiračka 2021. Klidně bych už odešla, všechno je moc hezké, podařilo se mi dost dobrých věcí, možná je čas prostě jít. Expiračka 2021. Popíjet si čtvery Vánoce adventní čaj. Prostě ty tři a kus roku žít. To by mohlo jít. To bych mohla zkusit...

Tradá, k datu mých letošních narozenin  skončila čaji expiračka, a tím se uzavírá i můj třicet devět měsíců trvající projekt. Samozřejmě jsem tohle datum měla na paměti po celou dobu. Kdykoli jsem začala spontánně psát do diáře nebo do počítače, vytanulo mi "co bude po březnu 2021?". S ohledem na to, co to všechno přineslo, jsem se rozhodla takto:

Obřadné pálení, zakopávání nebo recyklace krabičky už je mimo moji kapacitu. Tak dlouho jsem se zabývala přemýšlením co s tím,  až z toho - nejspíše i díky týdenní Předvelikonoční ceremonii - vyplynulo čisté "NIC, prostě to ulož tam, kam to patří. Do papírového odpadu!" 

Myslím, že tenhle čin vystihuje dobře můj způsob uvažování, že když už je něco příliš komplikované, jdu cestou praktičnosti a šetrnosti. Svou úlohu a význam tahle dříve plná a nyní prázdná krabička splnila. Dokonce od 24. prosince 2020 stála doteď mezi ostatními čajovými krabičkami, a je vlastně štěstí, že ji nevyhodil Honza v rámci nějakého úklidu:). Pravdu o tom, že i jeden malý dárek dokáže někomu zkvalitnět nebo dokonce prodloužit život, zachycuje vlastně celý tenhle webík. 

A já jsem se rozhodla, vlastně i jako dárek ke svým narozeninám, že budu pokračovat, a koupím si - zatím na rok - doménu. Nevím přesně, jak rychle se to bude adaptovat, ale myslím že od půlky nebo konce dubna bude tohle normální webová stránka, na které bych chtěla lépe zúročit víc než desetiletou zkušenost s blogováním, třináctiletou zkušenost s rodičováním, pětiletou ucelenou praxi s dětmi a mládeží, a celoživotní zkušenost s hledáním a nacházením vůle k životu.