Rozvoj kompetencí; magická formule

Ekologické vzdělávání je cesta. Pojďme spolu!

Na obrázku výše je cesta brdským lesem. Poznáte, na které straně je les zdravější? A proč je to tak?

Chtěli byste odpověď na tuto otázku s někým prodiskutovat? Přidejte se k nám ve Vzdělávacím kurzu s akreditací MŠMT

(číslo akreditace: MŠMT-11414/2020-4-250)

Tak takhle vypadá upoutávka na webu Felbiánka. V lednu letošního roku jsme otevřeli s Waskovými kurz pro pedagogické pracovníky mateřských škol, a proběhl již i první ze čtyř dvoudenních seminářů. Celkově se semináře věnují EVVO u předškolních dětí, součástí je však i rozvoj kompetencí v rámci neformálního vzdělávání. Tuhle část mám na starost přímo osobně já, a je to docela fuška. 

Tím, že se neformálním učení a vzdělávání kontinuálně zabývám od roku 2013, už hodně z technik a metod dělám v praxi automaticky, aniž bych o tom přemýšlela. Pro naše kurzisty, ale i pro většinu našeho realizačního týmu, je to nové. Mě to přináší starosti a frustraci, ale snažím se to brát jako příležitost ke skutečnému ověření svých vlastních kompetencí lektorských i osobních. 

Největší výzvou je motivace kolegů v týmu k sebereflexi. Opakovaně si ověřuju, že připustit nevědomost nebo se na sebe podívat "kritickým okem" je něco, co je pro ně velmi velmi těžké. Několikrát jsem si pak připadala vyloženě jako čaroděj, který používá nějaká magická zaříkávadla.

"Rozvoj kompetencí",

udělejte si "kompetenční koláč", 

zkuste si najít "své kompetence, ve kterých se cítíte jistě a ve kterých máte rezervy", 

"rozvoj kompetencí je nezbytný pro zvyšování kvality práce a sebeevaluace  má smysl"...abrakadabra, slyšte můj hlas.

Osobně přitom neznám lepší nástroj na zvyšování kvality práce, než je kompetenční portfolio a následně vyhodnocený sebeevaluační dotazník, který jasně ukazuje směr, kudy dál. Průběžné vzdělávání v oblastech, kterým se pracovně věnuji, považuju taky za samozřejmost. Proto vnímám jako důležité to šířit dá,l a podporovat další pracovníky ke zvyšování kvality své práce. Ruku v ruce s tím jde téma ocenění, které by nemělo být závislé pouze na vnějším hodnocení, ale mělo by být podpořeno i zevnitř. To je také novinka pro většinu lidí, pracujících v systémovém vzdělávání. 

A v kontextu s výše uvedeným cítím potřebu napsat, že i ta nejlepší průprava a dostupné technické nástroje může zahučet v propasti zapomnění, když se o slovo přihlásí nízké sebevědomí.

Taková nepříjemna spojená s vlastními kompetencemi, jaká jsem si zažívala na konci ledna, si už opravdu nepřeju. Právě po prvním semináři, který musel proběhnout navzdory plánům v online režimu, a který reálně znamenal 8 hodin mluvit do monitoru, aniž bych měla možnost vidět tváře lidí, ke kterým mluvím a aniž bych cítila harmonii s kolegou, který se mnou seminář vedl, jsem cítila, že touhle cestou nechci pokračovat. 

Kontrast zodpovědné selektivní autenticity a vnitřních pocitů bezmoci mi zapadl do vleklých pochybností o své profesní způsobilosti z dřívějška. Po vypnutí počítače jsem se zhluboka nadechla, a na několik hodin se nechala pohltit všeberoucí Tmou. Tam jsem se potkala s jedním ze svým skutečně velkých vnitřních démonů, který by se mohl jmenovat například: "Vytvořila sis iluzi, že jsi v pořádku. Lidi okolo ti to zatím žerou, ale ty v pořádku nejsi a nemůžeš dělat věci jako normální lidi, protože na to ve skutečnosti nemáš, a ještě máš šanci z toho všeho sama dobrovolně odejít."

Bedlivě a tiše jsem mu naslouchala a všímala si myšlenek, které mi toto naslouchání přináší. Když jsem se rozhodla ze Tmy vyjít zpět, cítila jsem se dostatečně kompetentně na to, abych si zavolala s kolegou, a bez zbytečných hrotů si posdílela pocity a témata, která by bylo dobré v týmu probrat co nejdříve. Také se ve mě plně aklimatizovalo vědomí, že po skončení tohoto celého projektu do ničeho podobného nepůjdu, nebudu-li cítit harmonii a podobné naladění v týmu hned od začátku. Nechci znovu zažít situaci, kdy kromě vzdělávání kurzistů musím neustále vybalancovávat a jednotit pojmosloví a významy obsahů i v týmu. 

Zároveň mi celá tahle živá, neteoretická zkušenost jasně ukázala, že sama toužím po více inspiraci a trénování komunikačních i dalších dovedností. Lektorování dospělých je dobrá příležitost (výhledově i finančně zajímavá), ale není to něco, kde bych se cítila ve svém středu. Když to porovnávám s pocity u lektorování preventivních programů na ZŠ, mezi dětmi je mi to bližší. Možná je to tím, že děti a mládež jsou  většinou orientovaní na budoucno, a nové informace si v sobě ukládají coby potenciální zdroje. Dospělí (ještě navíc erudovaní dospělí, s vysokoškolskými tituly a dlouholetou praxí) jsou v tomto ohledu více citliví na příjem nových informací. Mnohem častěji než u dětí a mládeže se u dospělých objevuje jakási nedůvěra až rezistence pramenící z postoje "já vím dost, a přesto mi někdo do toho říká něco jiného".

Ať už se ale jedná o děti nebo dospělé, existují formy rozvoje a vzdělání, které nezklamou a fungují.   A těmito formami jsou zážitek a hra. 

A tak jsem se rozhodla, 

určitě i pod vlivem dřívějšího zjištění, že výcvikem to končit nemůže a také zkušenosti s lednovým online seminářem, 

že rozhodně nechci ustrnout v téhle oblasti zážitkových a herních přístupů. Své kompetence k lektorování v tuto chvíli považuji za dostatečné (i s tím, že mentorské osvědčení korona oddálila o další půlrok), ale cítím potřebu rozšiřovat svůj inventář technik a nástrojů, které mohu při své práci se vzděláváním využívat. 

A protože to často mám tak, že když na něco hodně myslím nebo něco hodně cítím, začne se to přibližovat až vyloženě "zjevovat", večer 14.února 2021 jsem v rámci brouzdání na netu mimoděk, po několikaměsíční proluce, klikla na odkaz Akademie Alternativa. Na téhle platformě jedna z mých blízkých kamarádek studovala kdysi tanečně-pohybovou terapii, což ji ve výsledku posunulo ke studiu ergoterapie. Já se na tuhle možnost dívala už loni na podzim po ukončení výcviku. Umělecká terapie mi s výcvikem souzní, ale neměla jsem odvahu ani necítila kapacitu v tomto směru cokoli podnikat.

Letošní únorové, kliknutí mi přihrálo na obrazovku informaci o tom, že do dalšího dne, tedy do 15.února, je možné podat elektronickou přihlášku ke studiu na příští rok. A tak jsem to udělala. 

Hned následující den mi byly zaslány podklady k přijímačkám, a tam se můj vnitřní démon nízkého sebevědomí objevil znovu. Nemám na to, někam jít takhle studovat cokoli spojeného s terapií. Výcvik sem výcvik tam, praxe sem, praxe tam, ocenění a úspěchy, vše bylo pryč. Téměř dva týdny jsem si přemílala sem a tam, zda podklady vypracuju a odešlu, nebo ne. Nakonec mi v tom hodně pomohl i terapeut, který mi nabídl svou hypotézu týkající se mých opakujících se nejistot a pocitu nekompetentnosti. Tato hypotéza se týkala určité paralely vzdělání a  mého vztahu s matkou, což mě vytočilo natolik, že jsem během pár dní po terapeutickém sezení vše vyplnila a odeslala, a také byla ke studiu přijata. 

Samozřejmě si říkám, zda je správné, že je právě hněv hnacím motorem v takto důležitých rozhodnutích, ale když si vzpomenu na děti, tak se jen usmívám.

 Teď náš malý tým nadšenců pro EVVO čekají ještě tři další společná vzdělávací setkání.  Ještě necelý rok budeme v rámci projektu rozvíjet kompetence pedagogických pracovníků MŠ. Jsem si plně vědoma toho, že určitou péči a pozornost je potřeba věnovat nejen účastníkům, ale i nám v týmu, a jsem si taky plně vědoma toho, že jsem asi jediná z nás čtyř, kdo si to myslí....Jak jsem napsala na začátku, je a bude to fuška.

Nejen proto mne těší výhled na to, že od podzimu se i já sama začnu zase vědomostně rozvíjet a očekávám, že tato zkušenost se začne projevovat přiznivě i v osobním životě. Byť mám v sobě takový malý otazníček s vykřičníkem, zda je Akademie Alternativa skutečně to správné...Ale o tom se zmíním jindy, ideálně až poté, co budu mít reálně něco na jejich půdě odžito.