Paměť těla

Od půlky února se na Skype setkávám s jednou holkou, která dodělává psychologii a věnuje se tanečně-pohybové terapii. Je to pro mě po asi šesti letech letech návrat k systematické vědomé práci s tělem v kontextu uzdravování nebo hojení. Poslední akcí v tomto směru byla příprava dvou fotovýstav zachycujících naše reálná těla (ne)poznamenaná PPP, a jejich následná realizace. 

Fotka v úvodu tohoto článku pochází přímo ze křtu knihy našeho projektu, a symbolizuje pro mne velké osvobození a léčebnou dynamiku.

Bohužel - bohudík (těžko říct), se odchod PPP nerovnal celkovému vymazání paměti těla. Něco v něm zůstalo nevyskladněno, přestože po racionální stránce zpracováno. A já si letos uvědomuju, že ani myslet na to, mluvit o tom nebo psát o tom prostě někdy nestačí.  Stejně jako nejde všechno omýt nebo vyprat bez odmáčení nebo předpírky.

Celý proces uzdravování z PPP a přidružených obtíží byl dost náročný a objemný, a také byl jedním z ústředních motivů mého bytí v dané životní etapě. Vím, že nejen na rovině hlavy, ale hlavně na rovině těla došlo k velké proměně, a že po dokončení bylo nezbytné se stáhnout a dát si relax.  

Ale z hlediska svého těla - a to vím až nyní - celý proces vyléčení z PPP byl spíše tím odmáčením s předpírkou, a teď je čas vyprat.

Necítím se dlouhodobě ve svém těle zcela OK, respektive pociťuju drobné komplikace plnohodnotného života, které vycházejí z těla, a kterým nejde poručit, i když bych si to opravdu hodně přála. Dost z toho je spojeno s vysokou citlivostí, a je to spíše zakázka na přijmutí tohoto faktu a integraci. Něco dalšího ale vychází ze dřívějších zážitků a zkušeností těla, která jsem si sice zpracovala na rovině mentální, ale ne fyzické. Spojnice s PPP je už nefunkční, (měla jsem i už nemám PPP dost dlouho na to, abych to uměla rozlišit a rozpoznat). Ale právě hluboká znalost fungování těla jak v době nemoci, tak i v době uzdravování je trochu i pastí. Až do roku 2017 jsem u sebe totiž neznala prakticky  žádné jiné psychosomatické obtíže než ty spojené s PPP

Existuje jisté tvrzení, že z PPP se nelze uzdravit, ale pouze utlumit nebo integrovat její projevy. V oblasti duševního zdraví se tomuto stavu, kdy nemoc nekomplikuje život jejímu nositeli, ale zároveň vyžaduje určitý režim (např. medikace, odlehčené aktivity, sociální rehabilitace, chráněné pracovní místo atd), říká zotavení. Několik let jsem neměla problém fungovat a žít s tím, že jsem právě v tomhle režimu. Když jsem přestala vnímat i ty poslední dozvuky spojené se svou nemocí, úplné svobody a harmonie jsem si dlouho neužila, a objevila se porucha krvetvorby (to byl ten rok 2017). Od té doby se cítím v oblasti těla mírně frustrovaně, a nevyhojil to ani funkční partnerský vztah, ani skvělá práce, ani laskavé přátelské vazby. Cítím v těle velkou vnitřní únavu a poslední měsíce i reálnou zuboženost která NENÍ spojena s PPP, a přesto mne opět poslala ze stupínku zdravá na stupínek funkční, což je na mém pomyslném žebříčku celkové harmonie těla a ducha rozhodně POD stupínkem zotavená. 

Proč pod? Protože člověk může fungovat třeba i v terciálním stadiu rakoviny. Funkční znamená, že člověk funguje, ale nevypovídá to nic o kvalitě toho fungování. Stejně jako jsem kdysi fungovala s PPP, funguju teď s některými jinými specifiky. Jsou to specifika, která by většina lidí přehlédla, nebo se jimi naopak nechala sejmout či vyřadit z provozu (ověřeno už X-krát rozhovory s různými lidmi, jak běžnými, tak odborníky). Část z nich jsou součástí mé vysoké citlivosti (hodně jsem přemýšlela, co o tom vybrat, až si říkám že nejlepší bude tenhle populární článek, který je srozumitelný i věcný: https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/hypersenzitivita-citlivost-psychologie-zdravi.A200202_211505_zdravi_abr), ale část z těchto specifik si mohu zpracovat a věřím že i zcela opustit. 

To, jak hezky začalo co se těla týče fungovat ranní otužování a vycházky, mi dodalo optimismus a naději, že to má smysl. A tak, na základě toho, co jsem za poslední roky se svým tělem zažila, vyzkoušela a co (ne)zafungovalo, jsem letos v únoru naprosto spontánně zareagovala na fejsbuku ve skupině o PPP na příspěvek holky, která nabídla terapii zaměřenou na tělo. Fakt, že ona sama má s PPP zkušenost, pro mne byla navíc zajímavým lákadlem.

 Samozřejmě se mi rozsvítila kontrolka, že bych to mohla brát nejen jako podporu, ale i jako meta náslech, jak si ostatní s takto osobní zkušeností vedou v roli terapeuta. Přiznávám, že nebylo snadné se této možnosti vzdát, a musela jsem si to v sobě vyloženě zakázat.

První dvě setkání téhle online pohybové terapie jsem byla hodně ve střehu, ale ostražitost byla přehlušena překvapením, kolik toho moje tělo dokázalo ukázat, a jak spolupracovalo. Velké díky patří určitě výcviku, vděk cítím i vůči své pubertě a adolescenci, kdy jsem - v kontrastu PPP - s tělem pracovala na rovině transu, relaxace či jiným intuitivním způsobem, ale značnou část podílu má samozřejmě samotná terapeutka a její přístup. Je to transparentní, (na můj vkus sice možná až moc ezo,ale nenátlakově!) slečna, která dokáže držet zdravý odstup a nadhled, a současně poskytovat dostatečně blízké spojení na to, abych se cítila uvolněně a dovolila si se hýbat a mluvit tak, jak to z těla vychází. 

Už po třech setkáních mám jasno, na jakém tématu - tématech chci pracovat, a také cítím všemi smysly, že právě nyní je ideální doba na to dokončit ten komplexní hojivý proces, který začal již v minulosti, a to uzdravením z PPP. Vrací mne to i k myšlenkám na vlastní práci s těly dalších lidí, kdy se mi v minulosti dařilo být podporou pro přátele právě skrz různé pohybové aktivity a hlavně terapeutické procházení a pobývání v přírodě, a ráda bych se k tomu, až si projdu sama tímto procesem, vrátila.

Ještě více mne v tom utvrdilo poslední setkání, které probíhalo venku díky dostatečně nabité baterce v mobilu a spoustě volných dat. Během tohoto setkání jsem dostala odpověď na víc než 20 let aktuální téma týkající se mého těla, což považuju za naprosto úžasnou skutečnost! Opravdu mám velkou důvěru, že tělo ví, co je pro něj dobré, a že skrze pohybové a imaginativní techniky můžu fyzicky odblokovat a vyhojit i ta místa, která jsem si na racionální rovině dávno či nedávno zpracovala. 

Po těch několika terapeutických setkáních vím, že to nebude vždy příjemné (pokaždé jsem nevycházela z údivu, jakou paměť tělo nejen má, ale CO je schopno i ukázat), ale cítím se připraveně a dostatečně vybaveně na to tím projít. Těším se na to, co nové zážitky přinesou, a hlavně to vnímám jako další sebezkušenost na cestě k lepší vlastní praxi.  Jsem přesvědčena, že pro práci s lidmi je důležité jak teoretické, tak praktické vzdělání. A ve chvíli, kdy mám coby pracovník určitou sebezkušenost, může mi to sloužit jako praktická zásobárna jednak inspirace, druhak i lepšího pochopení situace druhých, a i mnohem víc.