Vodou a pohybem k sobě a přitom ven

Prvního ledna, když jsem po doslova projezené a propité Silvestrovské noci seděla u stolu u známých a ochutnávala svůj první tatarák v životě, zapíjela to vodou s citronem a mátou a přikusovala bagetku, jsem učinila rozhodnutí, že už to takhle dál nepůjde. 

Moje životní návyky se v posledních měsících rapidně zhoršily, ať už se to týká skladby jídelníčku, spánkového režimu, koukání do mobilu/PC, sexuální aktivity anebo časového rozvrhnutí jednotlivých porcí jídel. Moje tělo sice dokáže na všechno tohle reagovat úžasně, tuk rozkládá rovnoměrně takže nevypadám jako jablko napíchlé na špejli ani jako přesýpací hodiny, zároveň být déle "Já ve verzi XL"  prostě nezvládám.

Zkoušela jsem se s tím vším popasovat od loňského roku, kdy jsem si toho začala všímat. Zkoušela jsem si přidat pohyb, jíst jinak, víc se zaměřovat na myšlenkové procesy, odpočívat atakdále, ale konsternace samotným "nárustem hmoty" byla silnější, a pravděpodobně i mnohem hlouběji zakořeněná než jakákoli snaha o změnu. A tak jsem to po každém pokusu o změnu nechalala vrátit zase k bezřádí (rozuměj bez řádu, bez pravidelnosti, bez vědomí, na nějakém autopilotovi který není ani zapnutý).

V průběhu minulého roku, den po dni jsem se víc a víc stahovala a zároveň vytěsňovala mimo to nepohodlné velké tělo, až jsem si letos prvního ledna po nevímvlastnějakdlouhototrváproboha řekla, že to opravdu není dobrý, protože mi nejde vrátit se zpátky. Jsem odpojená od svého těla, nebo je pro mě téměř utrpení se v tom těle vláčet a cokoli s ním odžívat. Bonusem k tomu všemu byly pocity beznaděje pokaždé, když jsem měla ráno vstávat, a iracionální strach z nekontrolovatelných a ohrožení znamenajících pohybů těla například při řízení auta. 

Nebyl problém poznat, že tohle není situace pro jednoho. Ani dárek v podobě velkého balení ostropestřece mariánského nezaručoval změnu (i když výhled minimálně měsíční změny alespoň stravovacích návyků a vyčištění vnitřku těla působil jako hřejivé a povzbudivé obejmutí), takže jsem si řekla, že se potřebuju poradit s někým, kdo mi může pomoci dostat se do nadhledu a promyslet strategii.

Kolegy v peerce považuju za docela blízké lidi, ale rozdílné pohledy na fungování a život jsou příliš velkým prahem pro takhle vážná témata. Nejlepší kamarádku nemám, se známýma se mi o tom bavit nechtělo a s Honzou jsem došla také ke kraji našich možností a sdílení. Větší podporu jsem od něj už nemohla dostat, takže přišla řada na terapeuta.

Terapeut mě už nějaký ten pátek zná. Přesto vypadal trochu nejistě, když jsem u něj seděla ve svém nepohodlném velkém těle, zavalenou hlavou plnou představ o rozjíždějícím se posstraumatovém syndromu a strachem o své duševní zdraví. Víceméně jsem si přišla nechat dát doporučenku pro svá první antidepresiva v životě. Potvrzení rozjeté deprese mne tedy nijak nepřekvapilo, ale doslova mne zaskočilo konstatování, že než nasadíme léky, začnu se každé ráno otužovat a nadělovat si ideálně každý den vycházku o samotě. V první chvíli jsem to dokonce považovala za vtip. V kontextu všemožných mých stížností na úroveň a obsah výcviku totiž o pár minut dříve terapeut se smíchem prohlásil, že Milton H. Erickson byl magor, který vždycky celou dobu mlčel a pak pronesl jen pár slov a nikdo nechápal o co jde ale fungovalo to.

Dále mne hodně překvapilo, když mi po mém výlevu pobaveným tónem vyvrátil postraumatický syndrom a následně pogratuloval ke "krásnému rozložení z výcviku". Čekala jsem všechno možné, ale obhajoba velké části toho všeho škaredého výcvikem mne opravdu zaskočila.

Svůj údiv jsem nijak nemaskovala. Terapeut to naštěstí uchopil jako otevřené dveře a zavzpomínal na dobu, kdy sám výcvikem procházel, a kdy se po každém modulu cítil naprosto mimo a pochyboval o svém stavu. Vzhledem k tomu, co má za sebou a kde je teď mi to- ve srovnání s těmi XY měsíci narůstajícího nepříjemna - přineslo obrovskou až téměř nadpozemskou úlevu.

"Kdy si dáme příští schůzku?", ptala jsem se v závěru setkání. Čekala jsem při svém aktuálním stavu intenzitu sezení klidně jednou týdně, takže když jsem uslyšela "za tři týdny", málem jsem otevřela údivem pusu. 

"Za tři týdny bude zřejmé, zda to zabírá. Když to nezabere, tak budeme řešit léky."

Odcházela jsem z tohoto setkání naprosto blažená. Nejen že se mi potvrdilo, že můj stav opravdu není vpořádku, navíc jsem dostala takovou zpětnou vazbu, která mi dala férovou naději na návrát zpět, a to i bez léků.

Vzrostla tím také ve mě potřeba harmonizace a revize vnitřního světa, a také potřeba přijmout to vše, co výcvik dělá. Cestou domů jsem si málem zpívala.

Takhle na konci ledna mohu říct, že vidím posun. Sice se nepodařilo zapojit nějaký cílený každodenní pohyb, intimita je hodně uzavřená a uvědomovat si tělo je pro mě opravdu vrcholně nepříjemné, ALE ...

...Každý den si dopřávám chladnou a studenou a ledovou sprchu, což přináší smích a roztahování hrudníku. Také jsem si začala hlídat, abych nekoukala do displejů alespoň půl hodiny před spaním a ráno abych do mobilu či noťasu začala koukat až po snídani. Vynechala jsem všechny umělé cukry a každý den si 2x nacpu pusu plnou ostropestřecových semínek. Dělá mi to hodně příjemně. 

Také vím, že se potřebuju pustit do systematické a láskyplné práce s tělem. I když už při pouhé představě takové láskyplné práce s tělem je mi na blití...S ohledem na to, co mám za sebou, to ale považuju za velmi příznivé znamení, že to opravdu potřebuju a že to bude fungovat. Zatím vždycky, když se blížil významný posun k lepšímu, tomu předcházely největší znechucení a úzkost. 

Na závěr malá afirmace, kterou si říkám, když je mi fakt hrozně: Vodou a pohybem jdu k sobě a přitom ven.

Letos mám před sebou hned několik velmi významných posunů, takže moje obalování a tuhnutí má svůj význam. Je to tak v pořádku, není to nic trvalého ani definitivního. A já mám na to tím projít.